Bezpečný rámec práce je prvním důležitým aspektem. Dýchající by neměli mít svou pozornost příliš zaměřenou na obavy o fyzické a emoční bezpečí. Důležitá je důvěra, která se vyvine vůči facilitátorům. Prostředí by mělo umožňovat plné vyjádření sebe, jak pohybem, tak hlasem. Facilitátor je vždy přítomen a účastníci holotropního dýchání se vystřídají ve dvojicích v roli dýchajícího a tzv. „sittra“, který je vždy k dispozici dýchajícímu. Tomu dýchající dočasně předává kontrolu, kterou v běžném životě považujeme za velmi užitečnou. Z uvedeného vyplývá, že bezpečný rámec je neslučitelný s představou některých lidí, že mohou dýchat doma sami podle nějakého návodu.

Všichni účastníci jsou v rámci teoretického úvodu seznámeni do podrobností s metodou HD, vědí co je čeká nejen na úrovni toho, jak dýchání probíhá, ale i na úrovni prožitků, které mohou očekávat. Jsou seznámeni s jakousi mapou prožitků, která jim ukazuje rozličné možnosti vnitřních zkušeností a chrání je tak od zbytečné úzkosti.

Zrychlené a prohloubené dýchání: mnohé kultury od věků využívají ke vstupu do rozšířených stavů vědomí zrychleného dýchání např. jogínské způsoby kontroly dechu nebo určité způsoby repetitivního zpěvu křesťanských kánonů. Zrychlené dýchání mění obsah některých látek v krvi a tím ovlivňují mozek. Tyto změny jsou podobné pobytu v prostředí s nižším obsahem kyslíku např. vysoko v horách.

Hudba, je vybírána s ohledem na emoce, které jsou skrze ni podporovány. V různých částech sezení hraje různý typ hudby, a to tak, aby byl podporován proces co největšího počtu dýchajících. Hudba je vybrána pro svou schopnost vést dýchajícího jeho zážitkem, nebo jej jako pozadí doprovázet a podporovat. Různá hudba může doprovázet různé zážitky. V rámci sezení se tak střídá např. bubnování se styly tradiční etnické hudby, new age nebo klasické hudby.

Práce s tělem a energií je pro většinu dýchajících nejmocnějším prostředkem. Pomáhá tehdy, když dýchající cítí zablokovanou energii, znecitlivění, napětí nebo bolest v některé části těla. Náš pohled na takovéto příznaky je odlišný od běžného přístupu. Nesnažíme se např. napětí co nejdříve zmírnit, abychom snížili nepohodlí dýchajícího. Věříme, že příznaky jsou signály toho, že náš osobní psychologický materiál, naše problémy, jsou drženy mimo naše vědomí, disociovány-odděleny nebo potlačeny. Příznaky jsou pak žádoucím projevem toho, že tyto problémy se začínají vynořovat a uvolňovat. Jsou li drženy pod povrchem, nemáme žádnou kontrolu nad tím, jak v našem organismu působí. Spíše než bychom se je pokoušeli zmírnit, pomáháme dýchajícímu, aby je cítil více naplno, takže se stávají plně vědomé. Facilitátor poskytuje fyzicky, rukama možnost protitlaku, takže dýchající může zesílit své pocity pohybem nebo tlakem s efektem abreakce blokovaných energií. Pro bezpečnost situace je zavedeno znamení – slovo „stop“, kterým dýchající může práci zvnějšku zastavit, pokud je pro něj jakkoliv neadekvátní.

Kresba Mandaly je vyjádřením zážitku jiným než verbálním způsobem. Nemusíme být umělci, abychom vyjádřili své emoce barvami, nebo energie čáráním, nebo abychom se pokusili zobrazit to, co jsme v dýchání viděli. Kresba pomáhá kotvení prožitku v běžném vědomí a přináší tak zážitek z rozšířeného stavu vědomí do materiálního-hmatatelného světa. Je tak jakýmsi mostem, po němž je možno se ve dnech, týdnech a měsících po dýchání vracet zpět a zůstat se zážitkem v kontaktu.

Kotvení a udržení zážitku a jeho propojení s běžným životem je rovněž významnou částí procesu HD. Často není těžké mít při HD intenzivní zážitek. Těžké je ale propojit jej s všednodenním během života a udržet jej na takové hladině vědomí, kde je stále dosažitelný.

Jeden z modelů, který umožňuje rozumět zážitkům, které se při HD objevují jako srozumitelným neboli „mapa vědomí“:

Níže najdete základní popis teritoria rozšířených stavů vědomí, na které se vydává každý kdo přichází na HD. Detailní popis můžete najít v Grofových knihách.

Aktivace a překonávání senzorických barier je jedním z prvních projevů našeho těla. Intenzita projevů je přímo úměrná tomu, jak se ke svému tělu běžně chováme, jak s ním zacházíme. Bloky mizí s postupným pročišťováním, uvolňováním, abreakcí. Zpočátku se v našem těle objevují různé pocity jako teplo, energie, můžeme zažívat jejich návaly, vibrace, brnění na kůži, křeče v rukou, obličeji i nohách. Většinou mizí tak, jak pokračujeme v intenzivním dýchání.

Biografická oblast: vše co se stalo od doby našeho narození do současnosti. Někdy máme tendenci myslet si, že to je náš život a redukovat sama sebe na jakýsi video záznam. V rámci HD dochází nejen k rozpomínání, ale i k znovuprožití některých událostí. Přiblížení vlastnímu nevědomí v je HD vždy šetrné, instinktivní vnitřní navigace nám dovolí jít jen tak daleko, na co jsme připraveni. Někdy se nám vybaví i to, co jsme zapomněli, nebo co bylo překryto např. narkózou.

Perinatální oblastí jsou zážitky spojené s tím, co jsme zažili od početí až k porodu a těsně po něm. Je toho překvapivě mnoho ve srovnání s tím, co si dříve věda o tomto období života myslela. Grof toto období rozdělil do 4 perinatálních matric, které mohou mít vztah k našemu způsobu prožívání života a taky k tomu, jak prožíváme samotné sezení. Pozorovatelný rozdíl je např. mezi někým, kdo se narodil po 12 hodin trvajícím porodu, kdy se dusil a bojoval o život a někým, kdo se narodil připravovaným císařským řezem.

Transpersonální oblast prožitků zahrnuje zkušenosti, které přesahují personální či osobní, naši nahranou „videokazetu“ života. Přesahují naši totožnost danou místem a časem i sebepojetím. K vysvětlení může dobře posloužit představíme-li si, že jsme televizní přijímač. Ten sám o sobě nevyrábí programy. Někudy se do něj dostávají a my nemusíme rozumět tomu, jak. Jednou objevíme dálkový ovladač a z černobílé obrazovky se stane barevná. Tato změna v rámci prožitku v dýchání reprezentuje větší otevřenost, citlivost, objevení se emocí tam, kde jsme je dříve necítili. Dálkový ovladač může ale posloužit také k spuštění dalších kanálů o nichž jsme nevěděli, že jsou v nás přítomny. Zprostředkovávají napojení na archetypální knihovny lidstva i života samotného a umožňují vstup do příběhů z mytologie, ztotožnění s jinými formami života nebo zážitky pobytu mimo tělo. Mohou se objevit zkušenosti spojené s tzv. karmickými obsahy, které dýchající zažívá jako minulé životy i universální prožitky sjednocení se Zemí, vesmírem a jejich posvátným aspektem.

Jaká je dynamika celého procesu holotropního dýchání?

Za nejvýznamnější terapeutický moment HD považuji to, co má HD společné s mnoha dalšími metodami práce s rozšířeným vědomím /jako např. hypnóza, meditace, senzorická deprivace – vision quest nebo floating, tanec, bubnování, indánská sauna-sweatlodge atd./ a to je vstup do mimořádného stavu vědomí. Už kdysi se experimentálně zkoumala tzv. „prázdná hypnóza“, tj. stav, kdy se někdo pouze uvede do mimořádného stavu vědomí a ponechá se tam. Při HD děláme navíc to, že:

• Vypracujeme bezpečný set a setting, tedy souhrn faktorů, týkajících se očekávání klienta a prostředí, které ho při práci obklopuje. Jednou z podmínek je, že dýchající má po celou dobu na dosah svého „sittra“.
• Na svého „sittra“ deleguje svoji kontrolu. Obrazně řečeno tedy předává kontrolu svého ega a tak může vstoupit do kontaktu se svým vyšším Já, niterným Já nebo Self, podle toho jak tuto naší podstatu-esenci chceme nazývat.
• Když se nám toto podaří (a není to tak snadné, cesta každého z nás  je odlišná) může se otevřít možnost vstoupit do kontaktu s naším vnitřním léčitelem. Vycházíme z toho, že psychika má zřejmou schopnost léčit sama sebe. Podobně jako když se řízneme, nemusíme myslet na hojení a zacelení rány jinak, než že ji musíme držet v čistotě. Jak se tedy nebránit léčení?
• Jak nebránit léčení je jednou ze zásadních otázek. Jde o to, jak jsme schopni se nechat vést procesem, nechat se absorbovat tím, co se začne dít samo od sebe, když začneme intenzivně dýchat, vede nás hudba, můžeme se vzdát kontroly, máme v sobě jen pozorovatele, nikoliv přísného kritika. Máme v sobě víru, že děláme něco důležitého pro poznání sama sebe, tedy to nejpřirozenější, co jako lidé máme dělat, abychom žili svůj život a ne život někoho jiného.
• A to je možná to nejdůležitější, proč to celé děláme – pro znovupropojení se svojí podstatou, se svojí duší, místem v nás, ze kterého můžeme prožívat vztahy s láskou a přirozeně cítit vděčnost za život, vnímat krásu přírody, radost a vlastní kreativitu.

Jak HD působí, je dáno souborem faktorů, které se u každého člověka liší. Za důležité pokládám to, s jakým očekáváním do HD kdo vstupuje, jak se cítí v situaci bezpečný, jaký je pro něj/pro ni „set a setting“. Dýchání vyžaduje opakovanou zkušenost se vzdáním se kontroly, oddání se procesu. Proto bude s největší pravděpodobností odlišné dle počtu absolvovaných dýchání. Bude hlubší tam, kde je vysoká motivace a adekvátní otevřenost a bude asi méně snadné u lidí s vysokou hladinou úzkosti a nedůvěry.

Z perspektivy mimořádných stavů vědomí nevidíme svět a sebe z omezeného pohledu běžného stavu vědomí a tato perspektiva nám pomáhá žít život plněji. Plněji v tom smyslu, že se stáváme tolerantnější k rozdílům, schopni soucítění, propojeni s hlubším prožíváním pocitů. To vše se stává záměrem našeho života a nikoli prostředkem k dosažení něčeho dalšího. Tak jak naše kapacita žít plněji roste, můžeme mít spontánní pozitivní vliv na naše okolí, vztahy, rodinu, kulturu. Kolik lidí musí přenést svou změnu zevnitř na druhé, aby se tato změna začala rozvíjet jako trvalá sdílená norma?